4. POLICEJNÍ KLUB MUSADO PLZEŇ

Na motorce kolem Rumunska, 2014

 

Moto-výlet z Plzně přes Rakousko a Maďarsko do Rumunska a zpět

Michal, Honza, Jana 
Na motorkách kolem Rumunska za 9 dní - přes Maďarsko a Rakousko k Dunaji v Banátu, kolem Dunaje do Oršovy a dále pak přes pohoří Parang tzv. Transalpinou, k bahenním sopkám u Buzau, přes Bicazkou soutězku a s menším výletem do Cluje přes Vatru Dornei, mezi pohořím Maramureš a Rodna, přes Borsu, kolem Miskolce na Slovensko a zpět do Čech. Celkem 4517 km za 9 dní a necelých 8 hodin, z toho dohromady 3 dny a 6 hodin v sedle. Ještě pro doplnění - průměrná rychlost pohybu 58 km/hod, nejvyšší nadmořská výška 2141 m.n.m. a celkový výstup 3335 m.



Interaktivní mapa trasy


Zobrazit místo 2014 - Moto Romania na větší mapě


Den 1: Holýšov - Hegyko (Maďarsko)

Na podobný výlet jsem měl spadeno již déle a tento rok se podařil i domluvit. Na cestu jsme vyráželi ve 3 na dvou motorkách - já na mém Transalpu (650 XL) a Honza s Janinou na BMW GS 1150. Po menších přípravách cesty a doladění technického stavu mého Transalpa (zběžná kontrola v servisu, výměna oleje a filtru) jsem v sobotu po obědě vyrazil z Holýšova směrem na Budějovice. U Třeboně jsem se setkal s Honzou a Janinou a dále jsme již ve třech (na 2 strojích) pokračovali směrem na Gmund, Horn a Vídeň. 
V Rakousku jsme těsně minuli nějakou menší přeháňku, jinak cesta ubíhala rychle a v pohodě, na komfortních silnicích a v docela hezkém prostředí. U Vídně jsem se opět nechal nachytat Garmínem (tedy mojí navigací), který ve větším měřítku neukazuje rozlohu zástavby, ale jen tečku na mapě. Myslel jsem, že pojedeme trochu mimo, ale ukázalo se, že jedeme v podstatě přímo skrz Vídeň. Naštěstí jsme městem projeli docela rychle a pokračovali jsme směrem k Neusiedler see. Už za tmy jsme přejeli hranice a kolem maďarského Sopronu jsme okolo desáté dorazili do kempu v Hegyko.
 

Kemp v Hegyko.

 
V Hegyko jsou kempy 2, o tom našem jsem věděl z předchozího výletu na kolech, proto jsme tam zamířili. Je to takový malý, ne moc luxusní ale příjemný kemp. Majitel ani obsluha nebyly na místě, tak jsme se s pomocí jiných hostů ubytovali sami. Po spáchání hygieny jsme vyrazili na pivo, doufajíce, že seženeme i něco na zub. Nejen že jsme nesehnali nic na zub, ale navíc jsme se vcelku prošli. Blízká pizzerie měla už zavřeno, takže to byla dost daleká procházka, než jsme našli otevřenou místní knajpu. Po návratu z hospody jsme tedy ujedli něco z našich skromných zásob a šli spát.


Majitele nebo jiného výběrčího se nám i přes poměrně velkou snahu nepodařilo odchytit ani ráno, takže první noc nás vyšla dost levně (fakt jsme ho sháněli, nijak zvlášť mě to netěšilo).
 

Den 2: Cesta přes Maďarsko z Hegyko do Mako

Čekal nás nudný den cesty přes Maďarsko - rovina a horko. Z Hegyko jsme zamířili směrem k na Ajku a dále k východnímu cípu Balatonu. Pohled na vodu z dálky byl v tropickém počasí lákavý, ale nakonec jsme se dohodli, že nemáme tolik času, abychom objížděli Balaton a hledali pěkné místo na koupání.

Pohled na Balaton z jeho východní strany.


 

Sice jsme jeli kolem nějakých veřejných pláží, ale už ty zas tak lákavé nebyly, takže jsme pokračovali na Paks, Szeksard a Segedin. Po cestě jsme narazili na dost šílený úsek, kde se zřejmě plánuje nová silnici a sem tam jsou vedle stávající cesty udělané nějaké drobnější terénní úpravy (jako že tudy projel buldozer). To stačilo, aby byla tato část silnice označená jako stavba a na celém asi 30-40 km úseku byla plošně snížena rychlost na 30-50 km/hod. Neuvěřitelná otrava. O jediné zpestření se tak postarala Janina, která usnula ve stoje na benzínce :-) (... ani se jí nedivým, měl jsem toho taky dost - ale bylo to docela vtipné).

Na benzínce a pohled na Maďarské pláně.



Kolem sedmé jsme projeli kolem Segedínu a začali jsme plánovat nocleh. Sice jsme původně chtěli dojet až do Rumunska, ale když jsme u města Mako narazili na kemp, rozhodli jsme se zůstat. Docela hezký kemp s příjemnou obsluhou (v Maďarsku nevídaná věc). Majitel nejenže se snažil komunikovat, dokonce ze sebe vypotil i pár českých slov a ještě jsem při placení dostal panáka. A to samozřejmě potěší a k celkovému dojmu se to počítá.
V kempu jsme byli asi pouze my a ještě jedna skupina 5 motorkářů z Čech. To mělo za následek, že téměř okamžitě došlo pivo. Neměli jsme pivo, jídlo a navíc nás i přes půjčený repelent neuvěřitelným způsobem masakrovali komáři (kemp je u řeky Maros a je v něm také nějaké vyschlé koryto potoka ...). Řešení bylo jednoduché - popovídali jsme s kolegy a vyrazili do restaurace, která je asi 5 minut chůze u silnice.   

Kemp v Mako


 
Jeden ze stanů našich spolu-kempařů byl trochu vystrčený od ostatních dvou a tím naopak trochu blíž k nám. No, to nám tak nějak zapomněli říct, že v něm spí medvěd. Nicméně jsem byl dost unavený na to, aby mě nějaké chrápání z vedlejšího stanu nerozhodilo.

Den 3: Z Maďarska do Banátu

Mako je hned u hranice, takže jsme ráno konečně přejeli do Rumunska a vyrazili směrem na Arad a Timišoáru. Kdo by si myslel, že za hranicí číhá kopec, bude ošklivě zklamaný. Dost velká oblast západního Rumunska je stejně rovná jako Maďarsko a první kopce jsme s úlevou (kopce znamenají nejen zábavnější jízdu, ale většinou i pokles teplot) zaznamenali tuším až někde před Resitou.

Venkovní muzeum lokomotiv v Resite a pohled na Resitu.


  
Cesta pak už ubíhala docela rychle a kolem šesté večer jsme dorazili k Dunaji u městečka Moldova Noua. Dunaj se v této oblasti na krátkém úseku rozlévá do šířky 5-6 km, aby se při vstupu do kamenné soutěsky u vesnice Coronini smrsknul na nějakých 300 m. Celkově je to docela hezký a fotogenický pohled.

Několik fotek Dunaje u Moldova Noua a Coronini.



 
Projeli jsme se kousek podél Dunaje a pak jsme vrátili a v Coronini odbočili na Svatou Helenu. Sv. Helena je jedna z českých vesnic v Rumunském Banátu. Původně jsem chtěl do Gerniku, kde jsem kdysi byl, ale z časových důvodů jsme zůstali v Heleně, která je blíž.

Přemýšlel jsem, jak tam najdeme ubytování - neměli jsme samozřejmě nic domluveného. No, stačilo se zeptat prvního živáčka, kterého jsme potkali.

"Dobrý den, nevíte, kde bychom tu našli ubytování na jednu noc?"
"Počkejte, zeptám se ženy." ... "Tak pojďte!"

Asi tak nějak to probíhalo. Ubytování za 400 Kč na osobu (ano, platí se v Kč), já měl vlastní pokoj, Honza s Janinou také vlastní. V ceně byla luxusní večeře (paní měla hosty, tak naběhla k plotně), snídaně a dlouhé popíjení domácí pálenky. My byli rádi, že máme hezké a přátelské ubytování za rozumnou cenu, domácí byli rádi že mají platící hosty a všichni jsme byli rádi, že jsme si příjemně popovídali a popili. S tím pitím jsme to vzhledem k dalšímu dni na motorce nemohli moc přehánět, tak jsme si alespoň každý koupili flašku na doma.

Fotky ze Svaté Heleny a z cesty kolem Dunaje.




 

Den 4: Kolem Dunaje a na Transalpinu

Ráno jsme vyrazili kolem Dunaje směrem K Oršově. Jede se v soutěsce Železná vrata(někdy také Kazaňské soutěsce - nevím úplně přesně, jak to je), která končí stejnojmennou přehradou. V těchto místech je také zřejmě nejužší místo Dunaje, což je možná někde u vesnice Dubova, kde je šířka (podle mapy) pouze nějakých cca 160 m a Dunaj zde místy dosahuje hloubky až 80 m (jen pro porovnání, šířka dolního toku Dunaje je místy 1-2 km a průměrná hloubka okolo 5-7 m.).  

Cesta kolem Dunaje a Železná vrata


 

Je to velmi pěkné svezení po chvílemi luxusní asfaltce, která však v některých úsecích bez varování končí a je třeba 200 m kus šotoliny nebo starého rozbitého asfaltu, což je ještě horší. Za zmínku stojí i pohled přes Dunaj do Srbska, kde je po břehu také silnice, která se různě táhne buď na převisech nebo v tunelech - rozhodně lákavá inspirace. 

Projeli jsme Oršovou a v Drobeta-Turmu Severin jsme se od Dunaje definitivně oddělili a zamířili jsme na severo-východ k Transalpině. Předpověď počasí slibovala nějaké přeháňky, tak jsme byly v očekávání, co nám počasí přinese.

V Bumbesti-Jiu jsme odbočili na Petrosani - silnice paralelní s Transalpinou (to jsme v tu chvíli nevěděli). Naštěstí tam byla excelentní uzávěrka silnice - od 13 do 19 neprůjezdná silnice a auta čekali, až se otevře. I vzhledem k tomu, že začalo pršet, jsme si zanadávali a dali si malé občerstvení v hospodě u uzávěry. Pak jsem se trochu poptal, zjistil jsem, že jsme úplně blbě. Vrátili jsme se do Bumbesti a pokračovali k Novaci a Ranca - teď již správně po silnici s názvem Transalpina přes pohoří Parang. Mezitím přestalo i pršet, tak to bylo super svezení až do výšky přes 2000 m.n.m.

Transalpina





Sice bylo trochu zataženo, ale sucho. Bohužel jsme se trochu zdrželi, takže na vrcholu Transalpiny jsme byly až někdy kolem sedmé hodiny. Ale i tak jsme si to tam užili.

Pár fotek ze sjíždění Transalpiny - severní strana

 

 

Naše ubytování pod Parangem - podle mapy je kousek odtud také kemp Obarsia Lotrului


 
Původně jsme chtěli dojet až do kempu kousek od Sibiu a další den pokračovat přes Brašov. Jenže do kempu bychom dojeli nejdříve kolem jedenácté a kromě toho začalo opět mrholit. Parang je naštěstí turistická oblast, takže jsme velmi rychle našli menší penzion s chatkami (budova s hospodou a ubytováním a asi 3 chatky). Volná byla jen jedna chatka se 2 lehátky, ale Honza s Janinou se prohlásili, že se vejdou na jedno, tak jsme zůstali. A s ohledem na slejvák, který zanedlouho přišel, jsme udělali moc dobře. Na motorce (navíc ve tmě) bychom v tom asi jet nemohli a zřejmě bychom se krčili v ukrutném dešti někde v noci u silnice na úpatí Parangu - skvělá představa. Takhle jsme ten šupec sledovali z hospody u piva a večeře, což bylo mnohem lepší.

Den 5: Z Transalpiny do Slanice

Původně jsme chtěli večer dorazit až k Sibiu a druhý den přes Brašov k Buzau, kde se nacházejí bahenní sopky Aleea Vulcanilor. Jenže jsme nedojeli k Sibiu a tato trasa ztratila smysl. Takže jsme se obrátili zpět na Transalpinu a k Buzau se vydali z druhé strany přes Pitesti a Targoviste. Ráno se zdálo, že bude i sluníčko. Bohužel, po ujetí několika kilometrů a vystoupání několika stovek výškových metrů (naše nocoviště bylo ve výšce cca 1300 m.n.m., nejvyšší bod Transalpiny je cca 2100 m.n.m.) jsme zjistili, že z výhledu nic nebude. Celý vrchol Parangu byl totiž v totální mlze a viditelnost se chvílemi blížila 1-2 m, což při jízdě po klikaté horské silnici bez svodidel nebylo moc příjemné.

Vrchol Transalpiny a trochu prosvětlená jižní část hřebene.


Po přejetí hřebene se mlha trochu roztrhala a dole pod Parangem zmizela úplně. I přes občasný mráček před námi byl další horký letní den. V tu dobu jsem už dávno rezignoval na bezpečnost, sundal jsem bundu a jezdil jen v tričku. Prostě to nešlo - když jsem se pekl v bundě, začal jsem být strašně rychle unavený a to mi přišlo jako problém. Jinak byla cesta docela členitá a alespoň v rámci možností nekonečných vesnic nebyla tak úmorná.

Fotografie odněkud z cesty mezi Transalpinou a Moreni


V Moreni byla menší objížďka uzávěry na hlavní silnici, díky čemu jsme jeli přes průmyslovou zónu. Ta v tomto případě představovala ropná pole s množstvím menších ropných vrtů. Janina povídala něco, jako že to je hnusné. No, ne že bych to chtěl mít jako dekoraci u baráku, ale přišlo mi to zajímavé. I když ... možná jeden takový ropný vrtík na zahradě by mi vyřešil spoustu problémů.

Ropné vrty u Moreni.


 


Dojeli jsme až nějakých 50 km před Buzau (sopky jsou kousek před Buzau), jenže se pomalu začalo šeřit a v této oblasti oficiálně žádný kemp není. Takže jsme se po diskuzi rozhodli "na jistotu", otočili jsme stroje a dojeli zpět do Valenii de Munte odkud jsme vyrazili do města Slanic, kde měl být podle Camper.info kemp. Camper.info je sice jedna z největších a nejobsáhlejších databází kempů, má ale občas problémy s aktuálností. Jinými slovy: kemp nikde, tma na krku a bouřka nad námi. Dorazili jsme ke grand-hotelu Slanic, kde jsme na recepci začali zjišťovat, jak je to s tím kempem a jestli můžeme případně zůstat někde. Paní nám nabízela pokoje (pokoje pro 2 - takže 2), ale to by nám trochu nabouralo rozpočet. Domluvili jsme se tedy, že se zůstaneme ve stanech za hotelem a že se dokonce můžeme i osprchovat. Super! Ještě než jsme vybalili stany, přišla paní z recepce a oznámila nám, že stany pro nás nejsou ideální místo. A že jestli nám stačí jeden pokoj, tak v něm můžeme zůstat - ZADARMO! Nebyl to sice "grand" hotel v pravém slova smyslu, ale v každém případě velmi komfortní místo. Tak to jsem nečekal ani v nejšílenějším snu.

Než jsme se stihli osprchovat, tak přišla další průtrž mračen, která vydržela skoro celou noc. Takže jsme si ani nedali pivo, chvíli jsme poseděli ve vestibulu hotelu a šli se vyspat. Pěkně v peřinách.

Den 6: Bahenní sopky, neúspěšné hledání věčného ohně a porucha ložiska

Po noční bouřce opět slunečné ráno. Vyrazili jsme směrem k Buzau, před kterým jsme zatočili doleva k místům Joseni a Scortoasa, u kterých jsou bahenní sopky - Aleea Vulcanilor (nebo možná Vulcani Noroiosi). Po příjezdu nás hned za tepla zkásli na parkovišti, pak nás znovu zkásli při vstupu do "areálu" a pak jsme ještě zaplatili za občerstvení - takže jako doma :-) Ale jinak docela pěkná atrakce, která stojí za návštěvu. Krom toho jsme také zjistili, že kromě hospody je u vstupu také kemp. Dobré zjištění pro příště.

Několik fotek z Aleea Vulcanilor


  
Po exkurzi a občerstvení jsme vyrazili okolo Buzau, Ramnicu Sarat a Focsani k Andreiasu de Jos, kde měly být tzv. Focul Viu, čili „Živý“ nebo „Věčný oheň“ (ze země unikají výrony zemního plynu, který na vzduchu neustále hoří). Tak, to se nám úplně nepovedlo. Za poslední vesnicí byl zákaz vjezdu a po ohních ani památky. Co ale bylo daleko horší, že Honza zjistil, že má zadní kolo celé od oleje. A to bylo dost špatné znamení.

Místo hledání ohňů začalo rozebírání zadního kola bavoráku. Ukázalo se, že se roztrhala klec ložiska na zadním kole, která zároveň poškodila těsnění (odtud ten olej). Těsnění přitom bylo tím menším problémem, volně se pohybující kuličky v ložisku představovali mnohem větší trouble. Honza sice měl nějaké náhradní díly, ale ložisko chybělo. A po pravdě - i kdyby ho měl, bylo by mu k prdu. Ono je to tam zalisované a dostat to dolů a nasadit jiné je docela náročné a bez speciálního nářadí to nejde. Nebudu reprodukovat co majitel BMW říkal - v podstatě toho moc nebylo a ten zbytek se nedá publikovat. V každém případě se mu podařilo nasadit těsnění, dolejt olej (sice motorový, ale lepší než drátem do oka) a alespoň částečně zprovoznit motorku. Já jsem z bezpečnostních důvodů vzal Janinu a pomalým tempem s občasnými kontrolami jsme vyrazili zpět. Byli jsme v nejvzdálenějším konci Rumunska a rozhodli jsme se vyzkoušet, co to udělá.

Cesta k Targu Secuiesc


Kolo se nehřálo, nevydávalo zvuky, takže jsme koupili a příležitostně dolévali olej (nebylo ho potřeba moc, jen trochu to kapalo, když motorka stála) a vlažným tempem pokračovali směrem k Targu Secuiesc. Focul Viu jsme bohužel oželeli a také jsme se dost zdrželi, takže náš časový plán byl lehce nabouraný. K vylepšení časového manka nepomohlo ani to, že jsme projížděli oblastí s nedávnými lokálními povodněmi, které větší části silnice pokryly blátem. Ne úplně přesně cituji Honzu: "Na co tu mají řeku, když je všechna voda na zahradách a ve strouhách u silnice?!" Docela trefné. 

"Silnice" u města Lepsa a turistické centrum Baile Balvanyos


Ještě více nás ale zdržoval žalostný stav vozovky kolem města Lepsa, kde se projíždí národním parkem Putna Vrancea. Na některých, tentokrát mnohakilometrových, úsecích chyběl asfalt a chvílemi to byl regulérní offroad. Takže jsme byli rádi, když jsme kolem deváté večer dojeli k místu Baile Balvanyos, což je takové seskupení hotelů a chatek, kde jsme se za 110 LEI (apartmán pro 3 + snídaně) ubytovali. Po sprše, pivu a večeři jsme znaveni těžkým dnem zalehli a v noci, jako už obvykle, byla opět bouřka.

Jen tak mimochodem, v Baile Balvanyos se mluví maďarsky, což mě trochu překvapilo, páč to je od maďarských hranic dost daleko.

Den 8: Bicaz a nouzové ubytování před Vatra Dornei

Po snídani jsme chvilku diskutovali o placení snídaně, protože nám maďar večer říkal, ze 20 LEI je na snídani pro každého a najednou začal říkat, že 20 LEI je pro všechny. Trochu mě to štvalo, ale nedopláceli jsme hodně, tak jsme to zbytečně nehrotili. BMW se alespoň v rámci možností zdálo být v pohodě, Honza podle mě úplně v pohodě nebyl (i když navenek zachovával kamennou tvář) a Janina se dověděla co je to batůžek, který jsme si podle aktuálního stavu a zvuků ložiska během dne vyměňovali.

J: "A co je to ten batůžek?"
H: "No to jsi ty!"

Docela mě to pobavilo. 

Projeli jsme Miercurea Ciuc (Csíkszereda) a zamířili k Bicazké soutěsce, kterou jsme bohužel projeli v hustém dešti. To bylo poprvé, co jsme zmokli. Naštěstí se jednalo pouze o kratší (byť intenzivní) přeháňku a vzhledem k tomu, jak to všude kolem nás bylo černé, tak můžeme mluvit o štěstí. Jinak cesta byla velmi pěkná a prostředí úžasné. Kdyby bylo lepší počasí, měli jsme víc času a cesta nebyla lemována stánky se suvenýry, tak by to sice bylo ještě o trochu lepší, ale i tak to bylo fajn.

Průjezd Bicazkou soutěskou

  
Pak jsme už zamířili k Vatra Dornei, kde mělo být několik kempů a kde jsme plánovali další nocleh. To už zase svítilo sluníčko a já si užíval jízdy a focení kolem přehradního jezera Lacul Izvorul Muntelui. Trochu mě mrzí, že přímo u přehrady byl zákaz focení, který jsem se tak nějak bál porušit (docela srandovní, Google nabízí velmi detailní 3D - street-view snímky celé oblasti). Ale i jízda nad přehradou stála za to.

Přehrada Lacul Izvorul Muntelui


Ložisko se bohužel začalo zase výrazněji ozývat, takže jsem si přebral Janinu a trochu neplánovaně jsme zaparkovali v kempu (nebyl na mapách ani jsem ho nenašel na internetu - zato měl ceduli u silnice) kousek před Vatrou u Calinesti. Ten blbec z kempu nám tvrdil, že ve Vatře žádný kemp není (jsou tam stoprocentně 2, možná i tři). Nechtěli jsme riskovat, tak jsme se nechali obalamutit a zůstali jsme. Zaplatili jsme každý 10 LEI za noc a pak mě pěkně dožral, když si řekl o dalších 10 LEI za sprchu. No, už se s tím nedalo moc dělat - zůstal jsem ten večer smradlavý (ne že bych je neměl, ale je to zlodějina). Honza si mezitím zase cvičně rozebral zadní kolo a překvapivě opět na nic nepřišel. Dali jsme si pivo a šli spát. Další den byla v plánu návštěva servisu.
 
 
 
 
 

Den 9: Oprava ložiska a výlet do Cluje

Ráno jsme vyrazili směrem do Vatra Dornei, kde jsme plánovali najít nejbližší servis a nechat odborné oko technika, ať se na to koukne. Kolem osmé jsme při projíždění Vatry zahlédli servis kousek od silnice, tak jsme tam hbitě zatočili. No, byl to servis pro kamiony, ale přinejmenším měli nářadí, které nám chybělo, a ochotného mechanika, který se pustil do rozbírání zadního kola. Už když jsme při vypouštění oleje nacházeli ocelové piliny, bylo jasné, že je zle. Kuličky, které se bez klece volně pohybovaly v ložisku, byly místy trochu natlučené a na některých místech byly vidět zbytky plechové klece. Na naši otázku, jestli s tím dojedeme domů (tedy asi 1500 km), se na nás chasník ze servisu podíval asi tak nějak, jako že nám totálně hráblo. Ne!!! V servisu pro kamiony nicméně překvapivě také neměli ložisko do motorky a dokonce ani aparát na jeho vyjmutí (je to tam zalisované).

Maník ze servisu prohlásil, že má známého motorkáře, který by mohl mít nějaký nápad. Tak mu zavolal ať přijde. Honza s Janinou vymýšleli krizový scénář - odtah do Čech, čekání na náhradní díl apod. Ten tedy začali vymýšlet už na východě u Focsani, dokonce zkusili i pojišťovnu, kde Janině agentka rychle vysvětlila, že v běžném cestovním pojištění asistenční služby a odtah motocyklu opravdu není a že to opravdu bude levnější s pomocí někoho místního. Honza sice žvatlal něco o tom, že můžu jet domů, ale to mi nepřišlo jako dobrý nápad, takže jsem jel na obhlídku kempů ve Vatra.

V průběhu mého výletu po Vatra se situace dost vyjasnila. Dorazil motorkář, který znal specialistu na BMW stroje (Dan) a domluvil nám opravu. Menší nedostatek byl v tom, že opravna byla v Cluj Napoca, což je asi 200 km od Vatry. Takže jsme naložili celý vymontovaný díl i s ložiskem do kufru mého Transalpa, já jsem si zadal souřadnice servisu (tedy garáže) do Garmína a někdy kolem desáté jsem vyrazil směr Cluj. Do Cluj jsem dojel kolem jedné a kluci v garáži se hned pustili do ložiska. Protože bylo už trochu poškozené, tak se dost natrápili s jeho vyjmutím z náboje. Nakonec se po mnoha nadávkách šamanství třech mužů v garáži povedlo (kromě použití nějakého speciálního nástroje to různě opalovali, lokálně zahřívali apod. - velmi působivé). Ložiska pro bavoráky měl Dan "skladem" - prý je to dost běžná porucha. Čekal jsem, jak nové ložisko zalisují na náboj ... jednoduché: jeden díl se zahřeje na infrazářiči a druhý se zachladí v mrazáku. Mezitím se zajde na oběd a po obědě se oba díly vezmou a prostě se nasadí. Teplý se při ochlazení stáhne, studený roztáhne a tím se to celé "zalisuje". Jednoduché, rychlé, efektivní. Dostal jsem díl s novým ložiskem, do výbavy ještě pár doplňků (nové těsnění apod.), zaplatil jsem, rozloučil jsem se a kolem půl čtvrté jsem vyrazil zpět do Vatry. Jen tak mimochodem, při dotazu na cenu mi bylo řečeno, že ložisko stojí 70 EUR a že nic víc po mě nechtějí. Tak jsem jim nechal alespoň 80 EUR. Protože byly fajn a také proto, že nám tak trochu zachránili prdel.

Chtěl jsem dojet co nejrychleji, bohužel jsem chytil pěkný slejvák. Myslel jsem, že to v pláštěnce dám, ale nešlo to. Nebylo skoro nic vidět a na silnici během chvíle stála voda, takže jsem zatočil na nejbližší benzínu, kde jsme počkal, než to přejde. Za půl hodiny bylo po dešti a něco po půl osmé jsem dorazil zpět do Vatry. Honza zavolal našemu mechanikovi ze servisu, který se na večer vrátil do práce, pomohl nám dát motorku dohromady a také nám prodal správný olej. Bylo spraveno! V servisu oficiálně nic nechtěli. Ze servisáka, který nám dost významně pomohl, jsme dlouho nemohli dostat informaci o adekvátní odměně. Nakonec zamumlal něco o 15-20 EUR, takže mu Honza nechal 20 EUR a vyrazili jsme do kempu.

 Slejvák po cestě z Cluj a chatky ve Vatra Dornei.



Našel jsem chatkový kemp kousek od servisu, který shodou okolností spravovala máma našeho servisáka (on něco takového říkal, ale my že si najdeme svůj ... no, tak jsme si našli). Večer jsme zašli do centra na pizzu a pivo - přesněji točený Staropramen, který je v Rumunsku velmi rozšířený. Následující den nás čekala cesta k domovu. 
   

Den 10 a 11: cesta domů

Ráno jsme vyrazili směrem na Borsu. Náš poslední horský přejezd se plazí mezi pohořím Rodna a Maramureš. Byla by to docela hezká projížďka, silnice je ale v některých místech pekelně rozbitá a některé díry by chytli i mamuta. Takže jsme museli dávat dost pozor a trochu to kazilo zážitek. Kolem půl desáté jsme projeli sedlem Pasul Prislop (1461 m.n.m.) a pak už nás čekal pouze sjezd do Borsi. Bylo docela hezké počasí a pohled na Borsu s Rodnou za zády byl kouzelný.

Sedlo Pasul Prislop a Borsa.


 

Pokračovali jsme k Sighetu Marmatii a dále podél ukrajinských hranic. Pokud mě paměť neklame, tak v těchto místech je to docela pěkná projížďka mezi kopci, s malým provoze a od Borsy už po docela dobré silnici. Poslední zvlnění krajiny jsme si užívali tak do Orasu Nou, pak už se krajina narovnává. Někdy kolem půl 4 jsme přejeli Maďarskou hranici a pokračovali jsme nejrychlejší cestou ke Slovenským hranicím - pryč z Maďarska. Před Miskolcem jsme se z časových důvodů kousek svezli i po dálnici, což jinak dělám velmi nerad, protože mě to nebaví a jsem z toho hrozně unavený. Kolem půl deváté jsme překročili Slovenskou hranici. Měli jsme za sebou cca 540 km a Honza chtěl pokračovat přes noc až domů. Jenže pro mě bylo "až domů" dalších 700 km a na to jsme se fakt necítil. Považoval jsem to za pitomost a zbytečný risk. Dohodli jsme se tedy, že Honza s Janinou pojedou přes noc sami a já si dojedu další den.

Původně jsem myslel, že najdeme nějaký kemp, ale když jsem už zůstal sám, tak jsem využil situace a zajel k příbuzným do Rožňavy na návštěvu. Moc se nevidíme, takže jsem nakonec byl i rád, že mi to takhle vyšlo. Další den jsem vyrazil přes Lučenec, Velký Krtíš, Nové Zámky, nitru a Trnavu k hranicím u Hodonína. Ze začátku docela příjemná cesta, od Trnavy ale dost nepříjemně zhoustl provoz a začalo to být trochu protivné. Jízdu jsem si začal užívat zase až za Hodonínem. Krásnými a poloprázdnými lokálními silničkami jsem to namířil na Břeclav, Hustopeče, Znojmo, Tábor, Plzeň a kolem půl desáté večer jsem dorazil domů, do Holýšova.      

Fitsport Jiří Trampota

Narama

Souboj Titánů

Alfa Tactical